„Wagnerův pobyt v Mariánských Lázních v létě roku 1845, skladatelův kontakt s místními hudebníky, především s dirigentem tamějšího orchestru Theodorem Krüttnerem (1814–1893), dále pak tradice wagnerovských koncertů v někdejší kavárně Egerländer (dnes hotel Monty), to vše rozhodně stojí za to, aby se v tomto městě skladatelovo jméno občas připomnělo.“

„Výkon Veroniky Hajnové potvrdil, že má pro Wesendonck-Lieder výtečné hlasové předpoklady. V příznivé akustice Casina byl tento písňový cyklus v jejím podání skutečným zážitkem, na který se nezapomíná.“

„Siegfriedovou idylou dirigent Radek Baborák vytvořil protiklad k závěrečné skladbě večera – předehře k opeře Mistři pěvci norimberští.“

Výlučně Wagnerova hudba zněla v pátek 26. května v rámci koncertu abonentního cyklu Západočeského symfonického orchestru Mariánské Lázně. Provedení zahrnující sólové vstupy mezzosopranistky Veroniky Hajnové řídil šéfdirigent orchestru, jakož i slovutný hráč na lesní roh, Radek Baborák.

„Půlstoletí existence tělesa, jímž kdysi prošly a stále procházejí stovky dětí, je již důvodem k velkým oslavám. A dodejme, že Tachovští se této příležitosti chopili vskutku velkoryse. Celý týden před sobotním koncertem Tachovského dětského sboru 20. května však neznamenal jen oslavovat, ale také tvrdě zkoušet.“

„Rekonstrukce jízdárny ve Světcích (v Evropě druhé největší po Vídni) bylo pro Tachovsko velkým štěstím. Získalo tak akusticky dobře fungující prostor, který by mu mohlo leckteré město v Čechách závidět.“

„Toho dne mu náležela sbormistrovi Josefu Brabencovi mnohá slova díků a uznání, a to nejen z řad oficiálních hostů, ale především od bývalých členů sboru. Nepřeháníme, prohlásíme-li, že se tento skromný a stále vitální dvaaosmdesátník, nositel řady ocenění, podstatnou měrou zasloužil o hudební kultivaci několika generací v životě tohoto města.“

Tachovsko se po druhé světové válce přiřadilo k oněm odlehlým a bolavým koutům naší republiky, z nichž se s vysídleným obyvatelstvem vytratily i po několik staletí budované kulturní tradice. Oblast se stala periférií, do níž se jen málokomu chtělo investovat svůj pracně nabytý vzdělanostní kapitál. Toto vakuum naštěstí nemělo dlouhého trvání. Koncem 60. let tam vyrostli jedinci přesvědčení o užitečnosti a smyslu soustavného hudebního vzdělávání, pěstovaného v rámci širšího kolektivu. Jedním z nich je i učitel Josef Brabenec, spoluzakladatel Tachovského dětského sboru. Těleso si v sobotu koncertem v Jízdárně Světce připomnělo půlstoletí existence.

„Pod taktovkou šéfdirigenta Daniela Spawa, který se do čela orchestru postavil v roce 2020 po svém působení v divadle v Hofu a Zemském divadle v Linci, vyzněla Čajkovského hudba sice technicky dokonale, bohužel ale bez napětí, prudších kontrastů, působivější agogiky a hlubšího emocionálního ponoru.“

„Rumunský klavírista Ioan Dragoš Dimitriu prvotřídním výkonem nezůstal nic dlužen své pověsti laureáta početných klavírních soutěží. Představil se jako temperamentní hudebník, nikterak však neomračující efektními gesty. Jeho spolupráce s orchestrem byla příkladná.“

„V Beethovenově symfonii mladý americký dirigent předvedl se svým orchestrem vskutku minuciózní práci, založenou na dokonalé technické souhře a vcelku jemnější dynamické hladině. I když hudba zněla na soudobé nástroje, akustika barokního divadla dirigentovi dovolila, aby se interpretace co nejvíce přiblížila autentickému pojetí, tedy zvukovosti Beethovenovy doby.“

Již potřetí byli na festival Musica Bayreuth pozváni Bad Reichenhallští filharmonici. Orchestr proslulého alpského lázeňského města je jediným symfonickým profesionálním tělesem jihovýchodního Bavorska. Do multižánrové programové skladby letošního hudebního maratonu přispěli vedle Bamberských symfoniků (jejich koncertem se letošní festival 22. června uzavře) klasickou symfonickou tvorbou. Motto jejich koncertu v sobotu 13. května v Markraběcím operním divadle znělo „Láska a světlo“.

„Vedle vizuálního dojmu, násobeného iluzionistickými kulisami, jimiž se prostor divadla výrazně prohlubuje, to bylo zejména akustické prostředí dřevěného interiéru, tedy dva faktory, které příznivý dojem z představení výrazně podpořily.“

„S dekoracemi se dobře pojily kostýmy Aleše Valáška, výtvarníka, jenž dovede umně propojit minulost s přítomností. Tomáš Ondřej Pilař nepojal svoji režii ve vztahu k barokní opeře jako striktně ortodoxní, barokní gestiku použil spíše náznakově, rovněž tak pracoval i choreograf Martin Šinták, jenž výstupy několika tanečníků podtrhll kolorit scény a náladu jednotlivých výstupů.“

„Korunovace se pod vedením zkušeného znalce tzv. poučené intertretace barokní hudby Vojtěcha Spurného hrála v neapolské verzi, tedy se dvěma cembaly. Komorní soubor tvořený členy plzeňského operního ansáblu se v optimálním akustickém prostředí zvukově velmi dobře prosadil.“

V pátek 12. května vystoupil operní soubor plzeňského Divadla J. K. Tyla v rámci hudebního festivalu Musica Bayreuth v tamějším architektonicky skvostném Markraběcím operním divadle. Nebylo to poprvé. V roce 2018 tam uvedl Monteverdiho Orfea, o rok později Cherubiniho Médeu, v loňském roce Gluckovu Alcestu. Pro letošní pohostinské vystoupení padla volba na Monteverdiho Korunovaci Poppey, premiérovanou v plzeňském Velkém divadle 15. srpna 2020.

„Ve Středočeském kraji se zpřístupnila další koncertní síň, dobře sloužící komorním ansámblům různého složení.“

„Mahler dává hráčům celého souboru mnoho možností uplatnit kvalitu tónu, pohrát si s barvami, tempy, změnami nálad, ale i se svérázným skladatelovým humorem.“

„Velmi dobře navštívený koncert, odehrávající se v místě, které mnozí čtenáři možná budou muset hledat na mapě, mne osobně naplnil velkou radostí nad vynikající úrovní našich hráčů na dechové nástroje. Jejich počínání si zaslouží upřímnou gratulaci.“

V sobotu 6. května pokračoval Hudební festival Antonína Dvořáka koncertem okteta, složeného z nejvýraznějších zástupců tzv. české dechové školy. Dvořákovský festival si tímto koncertem odbyl i jistou premiéru, a to zcela kuriózním místem konání. Poprvé zazněla hudba v nově zrestaurované Huti Barbora, jedné z našich významných technických památek, nacházející se v podbrdském městečku Jince, rodišti fenomenálního houslisty Josefa Slavíka.

„Chceme-li charakterizovat hru Jitky Hosprové, musíme sáhnout k superlativům. Její hra je intonačně naprosto spolehlivá, stylově čistá a uměřená, podpořená přirozeným muzikálním cítěním.“

„Sólistce byl platnou oporou přítomný soubor. Hra jednotlivých hráčů zaujala střídmou a vkusnou ornamentikou, jako celek pak stylovým rozvržením temp a působivým sladěním nástrojových barev.“

„Podobně jako v pozdním díle Bohuslava Martinů, i u Jiřího Sychy, který pochází stejně jako Pavel a Antonín Vraničtí z Nové Říše na Moravě, promlouvá ve skladbě Fantazie o přátelství a naději Vysočina jako přemýšlivá krajina plná neokázalé krásy.“

Letošní 54. ročník Hudebního festivalu Antonína Dvořáka s centrem v Příbrami pro své návštěvníky připravil osmnáct koncertů od dubna do září. Festival zahájilo v příbramském Divadle Antonína Dvořáka vystoupení komorního orchestru Wiener Concert-Verein. O dva dny později, v sobotu 29. května, následoval v Zrcadlovém sále na zámku v Dobříši společný koncert naší přední violistky Jitky Hosprové a mladého komorního tělesa Wranitzky Quintet.

„Dramaturgicky byl koncert připraven tak, aby na něm zazněla díla skladatelů tří stylových období. V úvodu to byla v komorním obsazení třívětá nerozměrná Symfonie C dur, Wq 174, H. 649 Carla Philippa Emanuela Bacha, kterou dirigent večera Martin Peschík v souladu s dobovou interpretační praxí řídil od cembala.“

„Náročný part Straussova hobojového koncertu přednesl Lukáš Pavlíček plným, kultivovaným tónem, s technickou brilancí a v mnoha dynamických odstínech. Interpret se vyhýbal zbytečným pohybovým efektům, na pódiu působil naopak velmi skromným dojmem.Za svůj mimořádný výkon sklidil ve zcela zaplněném koncertním sále bouřlivé ovace.“

„Mnohem více zkušeností má tamější orchestr s hudbou Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Tento představitel raného romantismu bývá hrán v Mariánských lázních často a vždy s nemalým úspěchem. Pod Peschíkovým vedením podal orchestr v Symfonii č. 1, c moll, op. 11 velmi dobrý výkon, a to v plném soustředění na dirigenta, který dal v tempovém a dynamickém rozvržení této kompozici skladatelova mládí vše, co jí náleží.“

Abonentní cyklus Západočeského symfonického orchestru 2022/23 se pomalu chýlí ke konci. Kromě slavnostních koncertů připravilo toto těleso ve společenském domě Casino pro své posluchače celkem patnáct koncertů, z nichž na zbývající tři se v jarních měsících můžeme ještě těšit. Pohostinsky v nich dosud vystoupila a ještě vystoupí řada interpretů, jednak oněch posluchačům dobře známých, jednak těch, kteří stojí teprve na začátku své umělecké dráhy. Mezi ně patří i hobojista Lukáš Pavlíček. Jako sólista se 31. března představil v náročném Koncertě pro hoboj a malý orchestr D dur, AV 144 Richarda Strausse a po zásluze za svůj výkon sklidil bouřlivé ovace.

„Příčin obliby Zeyerovy hry by se jistě našlo mnoho. V určité etapě našeho soužití se Slováky to mohl být autorův příklon ke slovenské tematice, vyplývající z jeho živého zájmu o Slovensko, probuzeného na konci 19. století přítomností slovenských studentů na pražské české univerzitě a jejich aktivitami ve spolku Detvan (zal. 1882).  Oblibu lze spatřovat i v kongeniální Sukově hudbě, v neposlední řadě pak i v tematice silné, vše obětující lásky, překonávající zlo a nenávist.“

„Melodrama je náročný žánr, vyžaduje nejen volumézní, na dechu dobře postavený hlas, ale i patřičnou hudební erudici. Zeyerova jevištní mluva je navíc v partiích neprovázených hudbou vedena latentním jambickým, tudíž vzestupným veršem. I zde je nutné udržet náležité tempo udávané předtím hudbou a vyvarovat se zbytečných hlasových forzí a tempových akcelerací, vyvolávaných silnými emocemi.“

„Pod taktovkou Jiřího Petrdlíka odvedl operní orchestr DJKT dobrý výkon, který v úvodu a závěru korunoval zpěvným tónem svých houslí a tradici Sukovy hudby oddaný koncertní mistr Martin Kos. Zatímco sborové pasáže nastudované Jakubem Zichou zde zněly z nahrávky, sólové hlasy jsme slyšely v živém podání Ivany Klimentové a Jakuba Turka, kteří nejenže se dobře zhostili svých zpěvních partů, ale v nápadité režii se uplatnili i ve skupinových hereckých akcích činoherního ansámblu.“

Zeyerova pohádka Radúz a Mahulena prošla scénami mnoha českých divadel, a to jak ve své původní podobě, tak v mnoha úpravách. Plzeňské Divadlo J. K. Tyla se k ní po roce 1960 vrátilo novým inscenačním ztvárněním, v němž se opět spojil básníkův text se Sukovou hudbou. Inscenace premiérovaná v sobotu 25. března na jevišti plzeňského Velkého divadla je tak výsledkem spolupráce tamějšího činoherního a operního souboru.

„Z díla Václava Jana Stamice přednesla Anna Sysová Koncert pro klarinet a orchestr B dur. Sólistka zaujala nejen brilantní technikou, ale rovněž i promyšlenou dynamickou stavbou, ve které si zejména v první a druhé větě, včetně jejich krátkých kadencí, mohla v akusticky příznivém prostředí pohrávat s jemnými pianissimy. Ve třetí větě uplatnila plnější tón, což koneckonců lépe vyhovovalo i doprovodnému tělesu.“ 

„Ačkoliv je hudba jednoho z Bachových synů úzce spjata s jeho dlouholetým berlínským působením, uvedená skladba je jednou ze šesti symfonií, vzniklých po jeho odchodu do Hamburku (1767). V pojetí mladých interpretů vyzněla tato třívětá symfonie přesvědčivě. Hráči dobře podpořili strhující dynamismus, ale i jisté harmonické a modulační napětí této kompozice.“

„Jistě by se dalo spekulovat o volbě tempa menuetu či o menší robustnosti provedení. Je-li však skladba hrána technicky brilantně a s muzikantskou vervou, jsou jakékoliv poznámky zbytečné.“

Smetanovské dny, největší plzeňský hudební festival, již tradičně situovaný na počátek předjaří, prodělal za třiačtyřicet let své existence mnoho proměn, úzce souvisejících s představami a dramaturgickými záměry měnících se pořadatelů. Zatímco zastánci monotematického zaměření na Smetanovu osobnost striktně požadovali zaměřit se pouze na dílo zakladatele české hudby, jiní volali po širším dobovém kontextu, tedy hudbě 19. století, což ostatně odpovídalo i tradici proslulých plzeňských vědeckých sympozií, která festivalu každoročně udávala svá témata. Nejinak tomu bylo i letos. Vedle tématu sympozia „Léta putování: Lidé na cestě v dlouhém 19. století,“ se v programové brožuře festivalu objevilo i široce pojaté „Bedřich Smetana a související odkazy“, tedy téma, pod které se v podstatě dá schovat úplně všechno. Nevím však, zda pozvaní účinkující o vyhlášeném tématu vědí, zda se mu snaží svým repertoárem přizpůsobit.

„Svou programovou skladbou se koncert záměrně vymkl z nápodoby letité tradice novoročního koncertu vídeňských filharmoniků. Jména rodiny Straussových na letošním programu nefigurovala, nicméně i takto se zde objevily skladby přístupné širšímu okruhu posluchačů a s nimi i renomovaní sólisté – Alžběta Poláčková a Josef Moravec.“  

„V předehře k poslední opeře Gioacchina Rossiniho Vilém Tell  dirigent dobře odlišil charakter jednotlivých částí počínaje melodií sólového violoncella přes dramatickou bouři a uklidňující pastorale až k rychlému pochodu, v němž se výrazně uplatňují fanfáry žesťů. Dirigent tuto nástrojovou skupinu tentokrát umístil na pravou stranu pódia před obří zrcadla, což pak umocnilo i celkový vizuální dojem z této efektní kompozice.“ 

„I v nepříznivých akustických podmínkách se orchestru pod taktovkou svého šéfdirigenta v Ravelově Boleru podařilo vytvořit dojem stále gradující dynamiky a udržet potřebné napětí. Skladba a její provedení byly po zásluze oceněny mohutným aplausem.“

Již tradičně poslední den v roce připravila Plzeňská filharmonie se svým šéfdirigentem Chuheiem Iwasakim odpolední silvestrovský koncert. Podobně jako všechny předchozí se odehrával ve velkém sále Měšťanské besedy a svým programem přilákal nebývalý počet posluchačů.