Sassaya-Chavalit2

Thajský mládežnický orchestr Siam Sinfonietta ode dneška až do 16. září postupně navštíví osm evropských měst a začne dnes v Olomouci. Pak následují Piešťany, Bratislava, Budapešť, Praha, Mnichov, Bayreuth a Baden-Baden. U dirigentského pultu se vystřídají Somtow Sucharitkul, Trisdee na Patalung, rezidenční dirigent v Bangkok Opera, a Voraprach Wongsathapornpat, mladý skladatel a dirigent. Siam Sinfonietta do Evropy tentokrát přiváží dvě světové premiéry – skladbu Restoration Trisdeeho na Patalunga a suitu z opery Helena Citronova Somtowa Sucharitkula. Na opeře, jejíž libreto vychází z životního příběhu slovenské židovky, která díky milostnému románku s nacistickým dozorcem přežila Osvětim, pracuje Sucharitkul několik let. Dosud stačil vydat vlastní libreto. Všechna premiérovaná díla budou poprvé uvedena v Olomouci, a to dnes od 19:00 hodin v Redutě. Vokálních partů koncertního programu se zhostí sopranistka Sassaya Chavalit, která nyní působí převážně v Salcburku.

 
Zveřejněno v VýhledPlus
1

„Varhany se v ortodoxních kostelech nepoužívají. V Rusku jsou jen a jen koncertním nástrojem.“

„Prokofjev pro varhany nekomponoval, ale jeho hudba zní i na varhany úžasně.“

„Díla Petra Ebena mají v programech stálou a dobrou pozici.“

Pochází z Uljanovska, města na Volze, kde se narodil Lenin. Studovala v Nižném Novgorodu klavír a souběžně varhany. Oběma nástrojům se pak věnovala i na Vysoké hudební škole v Detmoldu, kde jí byl profesorem varhan Martin Sander, u něhož teď pokračuje ve studiu na Vysoké hudební škole v Basileji. Úspěšně soutěžila ve Wuppertalu, v Gdaňsku, Vaduzu a Korschenbroich. V Opavě loni získala třetí cenu. Koncertuje jako sólová varhanice i jako klavíristka a komorní hráčka v Evropě a Rusku. Anastasia Kovbyk je dnes večer protagonistkou třetího koncertu Mezinárodního varhanního festivalu, které pořádá Audite Organum v Praze v bazilice sv. Jakuba. Hraje Bacha, Duruflého, Ebena a Prokofjeva. Rozhovor pro portál KlasikaPlus se dotýká i dvou posledně jmenovaných skladatelů.

 
Zveřejněno v RozhovorPlus
9

„Sólista je pánem situace.“

„Lidé, kteří jsou skutečnými hvězdami, jsou jimi nejen na pódiu, ale i v soukromí.“

„V letošním kalendářním roce budu mít celkem osmdesát sedm koncertů, což je docela velké penzum…“

Dirigent Leoš Svárovský se v sobotu vrací po třech týdnech na festival Smetanova Litomyšl, aby dirigoval Sólo pro sto smyčců - vděčný koncertní formát, jehož protagonisty jsou hráči na smyčcové nástroje tří orchestrů – z Ostravy, Olomouce a Pardubic. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus si vybavuje začátek letošní přehlídky, kdy na pódiu svedl zápas s deštěm, přibližuje zkouškový proces s třemi filharmoniemi, který v těchto dnech předcházel a předchází předposlednímu koncertu festivalu, vzpomíná, kde všude už letos dirigoval, a prozrazuje, co všechno ho poutá k Litomyšli.

 
Zveřejněno v RozhovorPlus
000

„Milan Al-Ashhab získal titul laureáta a 6. místo v houslové soutěži.“

„Fagotistka Michaela Špačková skončila mezi 16 nejlepšími ze 48 účastníků.“

„Celkovým vítězem a laureátem Grand Prix je ruský klavírista Alexandr Kantorow.“

Slavnostním galakoncertem v sobotu 29. června v petrohradském novém Mariinském divadle II skončila jedna z nejvýznamnějších světových hudebních soutěží – XVI. Čajkovského mezinárodní konkurs. Jeho první ročník zorganizoval v roce 1958 Dmitrij Šostakovič a měl pouze dvě sekce – klavír a housle. Porota byla jen jedna a čítala deset porotců, mezi nimi taková jména jako Emil Gilels, Svjatoslav Richter, Heinrich Neuhaus, George Georgescu nebo Carlo Zecchi. Vítězem se stal pianista Van Cliburn a vítězství odstartovalo jeho světovou proslulost. Od té doby se soutěž koná každé 4 roky v druhé půlce června v Moskvě a od roku 2011 také v Petrohradu.

 
Zveřejněno v ReportážPlus
čtvrtek, 30 květen 2019 17:09

Severské i jiné kontexty koncertu FOK

1

„Jde sice o historickou legendu, ale aktuální propagandistické poselství jejího námětu bylo a je dostatečně zřejmé.“

„K údernosti Alexandra Něvského patří kompaktní veliký a kultivovaný zvuk. Pražský filharmonický sbor takové kvality má a drží.“

„Jeho stradivárky mají mimořádně pěkný a mimořádně nosný zvuk, pianissima, kdy hrají housle samy, se nesla do sálu skvěle.“

Ruský a finský hudební program úterního koncertu festivalu Pražské jaro, řízeného Alexanderem Vedernikovem, možná zachytil složitost vztahů obou národů ještě podstatněji, než se na první pohled může zdát. Když Jean Sibelius komponoval Houslový koncert, bylo Finsko už celé století ovládáno carským Ruskem a ještě deset let muselo čekat, než dospělo k vyhlášení nezávislosti. Ale necelý rok poté, co Prokofjev zkomponoval hudbu k Ejzenštejnovu filmu Alexandr Něvský - na podzim 1939, po dvou desetiletích samostatnosti - napadla zemi sovětská armáda…

 
Zveřejněno v ReflexePlus
05

„Koncertu se bojíme den předem, pak možná ten den a je hotovo. Na soutěži se všechno táhne mnohem delší dobu.“

„Je hezké, když přijdou lidi po koncertě, že se jim to líbilo, ale člověku to nepomůže rozjet kariéru, samo o sobě to nepřinese příležitosti k hraní.“

„Nadchnout pro hudbu je fantastické umění a hrozně ráda bych tohle jednou dělala i já ve vztahu ke svým studentům nebo k posluchačům.“

Pokud spočívá hlavní smysl soutěží v setkávání, flétnová soutěž Pražského jara obdivuhodně plní tento úkol ještě týden po  finále. Setkala jsem se díky ní s flétnistkou Annou Taláckovou, která na Pražském jaru vybojovala druhé místo a s níž jsme se kupodivu dosud neměly možnost seznámit, ačkoli jsme obě flétnistky a není mezi námi ani příliš velký věkový rozdíl. Setkání proběhlo v příjemné pražské kavárně, jako kolegyně jsme si hned potykaly a strávily spolu dvě hodiny plné spontánního sdílení zážitků a zkušeností s příslibem možné další spolupráce i dalších setkání. Aničce vedle její cílevědomosti a seriózního přístupu k oboru nechybí humor a nadhled a převážně v tomto duchu proběhl i náš rozhovor.

 
Zveřejněno v RozhovorPlus
Vizvry-nhled---foto-Patrik-Boreck

„Láska ke třem pomerančům je pro mě srdeční záležitost.“

„Jako režisér jsem od toho, abych motivoval, hlídal a dovedl je k tomu nejlepšímu výkonu.“

„Prvky commedie dell'arte jsem výrazně potlačil. Prostě ji v Prokofjevově díle tolik necítím...“

Pohádkou pro dospělé nazývá Radim Vizváry Prokofjevovu operu Láska ke třem pomerančům, za jejíž čerstvou, úspěšně přijatou inscenací v pražském Národním divadle stojí jako režisér a choreograf. Sám je činný v pantomimě, je mezinárodně uznávaným představitelem nonverbálního a fyzického divadla, mimem a performerem. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus se zamýšlí nad žánrem commedia dell´arte a možným uplatněním jeho prvků v opeře, přibližuje úkol režiséra, jak ho pro operu vidí on sám, a uvažuje o úloze hudby v divadle. O Prokofjevově rozmarně ztřeštěném sto let starém díle, které se v Praze dávalo zatím jen jednou, před půlstoletím, jsme psali zde. Nejbližší představení se konají 24. a 29. května a 9. června.

 
Zveřejněno v RozhovorPlus
01

„Cestu k Wagnerovi jsem si vyhledal postupně.“

„Pokud už si člověk troufne na Tamburmajora ve Vojckovi, pak se může vrátit i k romantičtějšímu Wagnerovi.“

„Pěveckou náročnost wagnerovských rolí dělá jejich délka - a také hutnost orchestru, který zpěváky nešetří.“

Pražské Národní divadlo připravilo do Fora Karlín na čtvrtek a neděli koncertní provedení Wagnerova Zlata Rýna – prvního večera operní tetralogie Prsten Nibelungův. Vystoupí v něm pod taktovkou Andrease Sebastiana Weisera vedle tuzemských sólistů také respektovaní zahraniční wagnerovští pěvci – lotyšský basbarytonista Egils Silins jako Wotan, německý basbarytonista Thomas Gazheli v úloze Albericha, nizozemský tenorista Arnold Bezuyen jako Mime, rakouský basista Karl-Heinz Lehner v roli Fasolta… a jako Loge se představí Štefan Margita, v jehož kariéře má právě tato role profilové místo. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus vzpomíná, jak k Wagnerovi před lety postupně hledal cestu, a přimlouvá se, aby Praha měla na repertoáru celý Prsten Nibelungův. Samozřejmě scénicky.

 
Zveřejněno v RozhovorPlus
02

„Láska ke třem pomerančům? Krásně praštěná pohádka. Surrealistický příběh, řekla bych. A podle mne jí Prokofjevova hudba náramně sluší.“

„Všechno chce svůj čas. A pak už jen to štěstí, aby role přicházely pěkně v tom sledu, jak je třeba!“

„Mám opravdu štěstí. Na práci i na lidi. Na svou rodinu. Vážím si toho a děkuji.“

Nastudovala už řadu stěžejních mezzosopránových rolí a partů, stíhá přejíždět mezi našimi předními scénami a většinou ji zastihnete usměvavou. Veronika Hajnová právem patří mezi výrazné osobnosti naší operní i koncertní scény. Teď čerstvě ji uvidíme v opeře Láska ke třem pomerančům, která má dnes premiéru v pražském Národním divadle. „Je to krásně praštěná pohádka,“ směje se mimo jiné Veronika v rozhovoru pro KlasikuPlus.

 
Zveřejněno v RozhovorPlus