Vyhlašujeme výherce dvojice vstupenek na první, tedy středeční koncert 4. října.
Fantastickou symfonii Hectora Berlioze zahraje Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK pod taktovkou dirigenta Eugene Tzigana 4. a 5. října v Obecním domě. Úvod večera bude patřit dvěma ženám-skladatelkám, Vítězslavě Kaprálové a polské autorce Grażyně Bacewicz. sólového partu se ujme francouzský klavírista Lucas Debargue. Před koncertem 5. října se od 18:15 hodin koná setkání s umělci.
Vyhlašujeme soutěž o dvojici vstupenek na první, tedy středeční koncert 4. října.
Fantastickou symfonii Hectora Berlioze zahraje Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK pod taktovkou dirigenta Eugene Tzigana 4. a 5. října v Obecním domě. Úvod večera bude patřit dvěma ženám-skladatelkám, Vítězslavě Kaprálové a polské autorce Grażyně Bacewicz. sólového partu se ujme francouzský klavírista Lucas Debargue. Před koncertem 5. října se od 18:15 hodin koná setkání s umělci.
„Vévodit Galakoncertu z Paříže 14. července budou například tenorista Jonas Kaufmann nebo barytonista Ludovic Tézier; diváky hodlá zaujmout i hvězdný klavírista Daniil Trifonov.“
„Svébytnou disciplinou, náchylnou k mnoha problémům, je ale samotný televizní přenos; co divákovi doma před ‚bednou‘ nabídnout?“
„Detaily nemusí diváka v bytě zajímat; možná ale dodají další rozměr sledování pátečního přenosu na ČT Art.“
Jako pokaždé během posledních jedenácti let i tento pátek se – v den státního svátku Francie – zaplní Martova pole pod Eiffelovou věží desítkami tisíc diváků, což v zemi, která co chvíli vře výbuchy pouličního násilí, představuje i bezpečnostní riziko. Především je však večer 14. července vítanou příležitost nabídnout široké veřejnosti „to nejlepší z klasiky“. Jak publiku rozesetému po trávníku, tak milionům televizních diváků v mnoha zemích světa včetně České republiky. Letos program ČT Art odvysílá Galakoncert z Paříže podesáté za sebou.
„Mezi události následující sezóny patří hned zahajovací koncert s vystoupením houslisty Maxima Vengerova.“
„Na jeden koncert se do Prahy vrátí bývalý šéfdirigent Pietari Inkinen.“
„Velkou událostí slibuje být zakončení sezóny open-air koncertem ve Vyšehradských sadech, kde zazní Smetanova Má vlast. Před závěrem sezóny uslyší publikum za rok rovněž Mahlerovu Druhou symfonii „Vzkříšení“.“
Ústředním motivem příští sezóny Pražských symfoniků je Rok české hudby 2024. Uskuteční se, včetně veřejných generálek, 89 koncertů, jejichž počet odpovídá skutečnosti, že jde o 89. sezónu orchestru. Končit se má na Vyšehradě open-air koncertem k 90. narozeninám tělesa, za tónů Smetanova cyklu symfonických básní Má vlast. Orchestr se zkratkou F.O.K. v názvu se totiž zrodil v roce 1934.
„Charismatická a uvolněná Bellova hra, v níž nezaslechnete faleš tónovou ani výrazovou, byla pro mě vrcholem festivalových sólových vystoupení.“
„Pátá symfonie v pojetí Paava Järviho vyznívá monumentálně, opojně, s vírou, že nad osudem lze zvítězit.“
„Čtvrtá část Lemminkäinenův návrat se zřídka slyšenou orchestrální souhrou, jemnými i sytými barvami nástrojů vyústila v umně vygradované ohnivé finále.“
Hudebními vrcholy na festivalu v estonském Pärnu byly koncerty Estonského festivalového orchestru. Pravda, zdobila je zvučná jména sólistů, ale výkony, jaké podal orchestr především v Páté symfonii Petra Iljiče Čajkovského a pár dnů nato v Sibeliově suitě Lemminkäinen, byly jedním slovem strhující. Velký podíl na tom měl dirigent Paavo Järvi.
„Pro estonské obecenstvo je Neeme Järvi ikona, velmi si ho váží a má ho rádo.“
„Festival v Pärnu pro zviditelnění estonské hudby a jejích interpretů dělá více než maximum.“
„Muzikanti se v Pärnu sbližují, uzavírají se tu přátelství, vytvářejí se skupiny na sociálních sítích, které pak fungují i jako prostředek pro další spolupráci.“
Před třemi lety jsem se do Pärnu, přezdívaného letní hlavní město Estonska, vydala poprvé. Zažila jsem vřelou atmosféru, byla jsem svědkem usilovné práce i přátelských setkání respektovaných dirigentů, vážených sólistů, hráčů světových orchestrů i mladých muzikantů na prahu kariéry. Podobně tomu bylo v estonském letovisku mezi 13. a 22. červencem i letos. Dokonce se zdálo, že atmosféra byla ještě vřelejší, koncerty ještě povedenější, mladí muzikanti ještě dychtivější. Možná to způsobila i dvě výročí členů rodiny, bez níž by festival neexistoval – Neeme Järvi slavil pětaosmdesát, jeho syn Kristjan padesátku. A koncem roku bude šedesát Paavovi – máme se tedy napřesrok na co těšit.
„Výběr skladby byl vysoce nastavenou laťkou nejen pro další účastníky, ale zejména pro Trio Vyšehrad. Je až neuvěřitelné, s jakou profesionální samozřejmostí a chutí se tito tři mladí lidé ponořili do vrcholně obtížného úkolu.“
„Trio INNsolitus svůj program koncipovalo od romantismu přes jazz, ragtime k ranému 20. století. Uznání zaslouží zdařilé aranže Lindy Bubreg-Dobay.“
„Duo Mráček–Pěruška sáhlo po vrcholném repertoáru světových pódií a dokonalým způsobem předvedlo dechberoucí výkon, násobený pochopením hloubky hraného díla.“
V pátek 17. září jsme byli svědky výjimečných výkonů pětapadesátého ročníku Dvořákovy rozhlasové mezinárodní soutěže mladých hudebníků Concertino Praga v kategorii komorní hra. Téměř zaplněný sál v pražském Klášteře Anežky České se rozezněl hudbou finalistů soutěže, založené v roce 1966. Úspěšně jí prošla celá řada význačných osobností, nejen českých. Za účasti mezinárodní poroty, v níž letos zasedli Dmitry Sitkovetsky, Václav Hudeček, Jakub Hrůša, Ivo Kahánek, Christine Anderson, Ewa Kupiec, Milan Langer, Sergej Nakarjakov, Andrew Marriner a Alexei Ogrintchouk, probíhalo finále ve dvou kategoriích: komorní hra a sólová hra, a to formou veřejného koncertu.
„Premiéra oratoria Quo vadis v amsterdamském sále Concertgebouw v roce 1909 přinesla Nowowiejskému mezinárodní uznání, následovaly desítky provedení po Evropě i v Americe.“
„Úvahy, jestli avantgardu svým úkrokem k postmodernímu neoromantismu takzvaně zradil, nebo jasnozřivě opustil, můžeme nechat otevřené. Penderecki patří a bude v hudebních dějinách patřit do sousedství Beethovena a Mahlera.“
„Do trojice polských skladatelů druhé poloviny 20. století, kteří respektovaným způsobem, výraznějším než většina ostatních autorů ze střední Evropy, spoluutvářeli charakter a stylový vývoj moderní hudby, patří vedle Pendereckého a Lutosławského ještě Górecki.“
Feliks Nowowiejski je dobrým příkladem toho, jak málo známe své severní sousedy. Polsko se svou kulturou nebylo a není pro Čechy tak zajímavé jako Západ, jako Německo, Rakousko. Říká se dokonce, že Poláky nemáme rádi. Ať už to má nějaké důvody, nebo nemá, ať už je to pravda, nebo ne, skutečností je, že toho o nich víme méně, než bychom mohli. A platí to i o polské hudbě. Penderecki, Lutosławski, Górecki, Kilar… to jsou komponisté, jejichž význam v hudbě druhé poloviny dvacátého století si snad uvědomujeme. Totéž v případě Szymanowského a první poloviny století. A Moniuszka (a samozřejmě Chopina) ve století devatenáctém. Ale skladatel Feliks Nowowiejski, od jehož úmrtí právě dnes uplynulo pětasedmdesát let? Ten je jménem, o jehož existenci tuší v Česku málokdo. Že zrovna jeho teprve teď znovu objevují i sami Poláci, není příliš velkou polehčující okolností.
