446

„Premiéra oratoria Quo vadis v amsterdamském sále Concertgebouw v roce 1909 přinesla Nowowiejskému mezinárodní uznání, následovaly desítky provedení po Evropě i v Americe.“

„Úvahy, jestli avantgardu svým úkrokem k postmodernímu neoromantismu takzvaně zradil, nebo jasnozřivě opustil, můžeme nechat otevřené. Penderecki patří a bude v hudebních dějinách patřit do sousedství Beethovena a Mahlera.“

„Do trojice polských skladatelů druhé poloviny 20. století, kteří respektovaným způsobem, výraznějším než většina ostatních autorů ze střední Evropy, spoluutvářeli charakter a stylový vývoj moderní hudby, patří vedle Pendereckého a Lutosławského ještě Górecki.“

Feliks Nowowiejski je dobrým příkladem toho, jak málo známe své severní sousedy. Polsko se svou kulturou nebylo a není pro Čechy tak zajímavé jako Západ, jako Německo, Rakousko. Říká se dokonce, že Poláky nemáme rádi. Ať už to má nějaké důvody, nebo nemá, ať už je to pravda, nebo ne, skutečností je, že toho o nich víme méně, než bychom mohli. A platí to i o polské hudbě. Penderecki, Lutosławski, Górecki, Kilar… to jsou komponisté, jejichž význam v hudbě druhé poloviny dvacátého století si snad uvědomujeme. Totéž v případě Szymanowského a první poloviny století. A Moniuszka (a samozřejmě Chopina) ve století devatenáctém. Ale skladatel Feliks Nowowiejski, od jehož úmrtí právě dnes uplynulo pětasedmdesát let? Ten je jménem, o jehož existenci tuší v Česku málokdo. Že zrovna jeho teprve teď znovu objevují i sami Poláci, není příliš velkou polehčující okolností.

 
Zveřejněno v SeriálPlus