„Regerův hudební styl spojuje zdánlivě nespojitelné vlivy Bacha a Wagnera do originálního hudebního jazyka, který se dívá dopředu, ale je také nerozlučně spjatý s minulostí.“

„Regerův přístup k duchovní hudbě byl zcela jistě ovlivněn tím, jak obdivoval Bacha, který byl luterán. Současně byl ovšem ovlivněn i tím, že sám pocházel z katolické rodiny a považoval se za stoprocentního katolíka.“

„Jeho renesance a znovuobjevení úplně nepřišly – a je otázkou, zda přijdou, jako přišly třeba u Mahlera a pak i u jiných autorů z přelomu století, třeba Alexandera Zemlinského…“

Napsal mnoho skladeb pro sólový nebo čtyřruční klavír, přes třicet orchestrálních děl, desítky písní a duchovních skladeb, klavírní koncert, několik houslových koncertů, baletní suitu, mnoho a mnoho komorní hudby… a bezmála čtyřicet opusů pro varhany. Max Reger, od jehož narození se připomíná 19. března 2023 rovných 150 let, se přitom v povědomí publika postupně stal maximálně tak komponujícím varhaníkem, ale ještě spíše jen pouhým jménem. Zaslouženě? Neprávem? A proč?

„Proč se Sergej Prokofjev nechal v roce 1936 přesvědčit k návratu do Sovětského svazu, zůstane asi navždy trochu hádankou.“

„Ve stínu diktatury Josifa Vissarionoviče vytvořili Prokofjev i Šostakovič některá ze svých nejlepších děl.“

„Velká sovětská premiéra baletu Romeo a Julie se o rok později přece jen nakonec uskutečnila – a tu brněnskou, přinejmenším v očích Rusů, dodnes zastiňuje…“

Pátého března roku 2023 uplynulo sedmdesát let od smrti Sergeje Prokofjeva. Jeho život se tehdy paradoxně shodou okolností uzavřel ve stejný den jako život diktátora Stalina, jehož režim mu tak ztrpčil poslední roky. Kult osobnosti a z něho vyplývající státní hysterie pochopitelně znamenaly, že Stalinův konec vše zastínil a že skladatelův odchod neměl šanci vzbudit sebemenší pozornost. Prokofjevova hudba však přečkala i toto poslední ponížení. A po sedmdesáti letech pro ni teď přichází důležitý mezník. Od ledna příštího roku nebudou jeho díla podle autorského zákona už chráněna, dědicům a nakladatelům přestanou plynout peníze. Uvádění Prokofjevovy hudby se zlevní – a určitě se tedy bude víc hrát.

„Plynule přišla řada na Te Deum – vznosnou melodickou hudbu, radostnou a slavnostní, zarámovanou údery tympánů a tóny žesťů a naplněnou vroucnými sborovými pasážemi i emotivními sólovými vstupy.“

„Hudba, která v sobě spojuje duchovno i světskou rovinu a je v ní přítomna oslava a vitalita stejně jako lyričnost, ztišení a niternost, je podle Jakuba Hrůši pro inauguraci ideální.“

„Průlomem byl Spirituál kvintet – legendární kapela působící na tuzemské hudební scéně šest desetiletí a znovuzrozená pro jedinečnou příležitost rok a půl poté, co ukončila činnost.“

Slavnostní tečku za programem inaugurace Petra Pavla čtvrtým prezidentem samostatné České republiky vytvořilo Te Deum Antonína Dvořáka. Ve Svatovítské katedrále zaznělo 9. března v podání České filharmonie, Pražského filharmonického sboru, Kateřiny Kněžíkové, Adama Plachetky a Jakuba Hrůši. Koncertně, bez liturgie.

„Stejně jako Prozatímní divadlo, Sokol nebo Umělecká beseda, také spolek Hlahol vznikl během rozmachu národního života dlouhou dobu utlačované, ale nyní se už definitivně emancipující české společnosti.“

„Spolu s příznivými proměnami v politickém životě premiéra Braniborů v Čechách otevřela Smetanovi cestu k místu kapelníka v Prozatímním divadle. Stal se jím na podzim 1866.“

„Vedle koncertní činnosti Hlahol vypisoval ceny na skladby, aby inspiroval české autory k původní tvorbě, a podporoval vztahy s pěveckými spolky, které vznikaly v Čechách a na Moravě podle jeho vzoru.“

V roce 1863 byl Bedřich Smetana po definitivním návratu ze Švédska již aktivně zapojen v domácím kulturním dění. Připomínáme si to v den jeho narozenin, které za rok, 2. března 2024, budou už dvousté. Právě k tomu datu směřují svou pozornost lidé stojící za projektem Smetana200, otevřeným konceptem akcí všeho druhu, plnícím úlohu iniciátora a koordinátora napříč kulturní sférou. Před sto šedesáti lety se devětatřicetiletý Smetana stal v čerstvě ustavené Umělecké besedě hlavním funkcionářem hudebního odboru, začal vyučovat ve svém Hudebním ústavu, přijal místo sbormistra v pěveckém sboru Hlahol – a dokončil svou první operu.

„Múzou štědře políbený Hermann se na prahu 20. století narodil do prostředí, které mu umožňovalo všestranná studia.“

„Ve druhé polovině 30. let se Grabe připravoval na evropské turné; měl hrát na klavír, na cembalo i na clavichord a mezi skladbami číst úryvky ze svých povídek.“

„Zemřel v New Yorku jako šestačtyřicetiletý, zdeptaný poznáním, že Praha jeho mládí, kde vedle sebe žili Češi, Němci a židé, už neexistuje.“

Příběh vzdělaného muže a nadaného interpreta, který se v Praze přátelil s Maxem Brodem a v New Yorku učil po boku Rudolfa Firkušného, se z galerie postav tohoto cyklu vymyká. Většina z našich opomenutých krajanů se sice v této zemi narodila, ale osud je brzy zavál do světa, odkud se k nám už nevraceli. Hermann Grabe, narozen 6. května 1903, zde naopak setrval tak dlouho, jak jen to bylo možné. Prožil tu, většině českého publika bohužel neznámá, zato však rozhodující léta svého vyzrávání.

„Cádiz, přeplněný lidmi, je v těchto dnech dějištěm karnevalu. Má podobu divadla pod širým nebem a pouličního happeningu.“

„Manuel de Falla prý v dětství a raném mládí tíhl k literatuře. S kamarády proto tvořil ručně psané časopisy. Pak ale pochopil, že jeho cestou je a má být přece jen hudba…“

„Ani v Argentině se nevzdával záměru dokončit oratorium Atlantida, ale cíle nedosáhl. Devět dní před sedmdesátými narozeninami zemřel. Jeho ostatky dorazily lodí do Cádizu 9. ledna 1947.“

Na nejzazším jihu evropského kontinentu je na pobřeží největším a nejstarším městem Cádiz, vzdálený něco přes sto kilometrů od Sevilly a na druhou stranu pouhých osmaosmdesát kilometrů od Afriky. Jižněji, vedle Gibraltaru, leží ve Španělsku už jen městečko Tarifa. Z něho je to na zřetelně viditelný africký kontinent vzdušnou čarou přes mořskou úžinu dokonce pouhých patnáct kilometrů… Cádizu v týdnu kolem Popeleční středy vévodí proslulý karneval, jeden z nejznámějších na světě, plný nejen masek, ale i zpěvu a hudby. Ale ještě něco – v tamní katedrále, na náměstí obleženém v těchto dnech zástupy lidí v nejbizarnějších a nejpestřejších možných kostýmech, je pohřben Manuel de Falla, skladatel, který v první polovině dvacátého století přispěl do svébytné národní španělské klasické hudby zásadním způsobem: umělecky zdařilým integrováním andaluského folkloru a cikánských hudebních idiomů.

„Přišlo mi symbolické,“ uvedl Pablo Barragán, „že Kramářův koncert provedu s místním orchestrem v kraji, ze kterého skladate pocházel.“

„Brahms, celkově plachý a často o sobě pochybující,“ připomněl šéfdirigent Szolt Hamar, „se dlouho obával poměřit s tvorbou velikánů, které uznával.“

„Kromě tří skladeb, uvedených v programu, zazněly i přídavky; překrásně tklivou náladu získala Piazzollova skladba Oblivion.“

Náhody, jak známo, neexistují. A tak jsem cestou za dvěma obsahově totožnými koncerty Moravské filharmonie Olomouc, které se uskutečnily v sále Reduta 9. a 10. února 2023, vyslechl aktuální zprávu. Ubytovací portál booking.com zveřejnil svůj tip na deset nejzajímavějších míst planety, která by letos stálo za to navštívit. A vedle brazilské megalopole Sao Paulo, tasmánského přístavu Hobart či jihotyrolského Bolzana se na seznamu vyjímá i hanácká Olomouc. Jako by toto sdělení, vonící nečekanou světovostí, předznamenalo personální aspekt obou vystoupení. Jev, který byl zmiňován též v přilehlém Mozartově sále, kde tradičně probíhají debaty s protagonisty.

„Praze dal Eduard navždy sbohem v sedmadvaceti letech, kdy se v roce 1852 přesunul natrvalo do Vídně.“

„Jak moc Richard Wagner Hanslicka nesnášel, dosvědčují dvě okolnosti. Zatímco první je spíše domnělá, druhá naopak zcela průkazná.“

„Přestože do Prahy se Hanslick už nikdy nevrátil, českému hudebnímu životu prokázal neocenitelnou službu. Patřil ve Vídni k prvním, kteří si povšimli nadání Antonína Dvořáka.“

Sám složil pouhé dvě skladby, kupodivu na verše v češtině. Milostnou píseň pod Vyšehradem a Českého houslistu. Měl ale dost rozumu na to, aby si uvědomil, že hudbu nemá tvořit, nýbrž o ní zasvěceně a v širokých souvislostech psát a přednášet. Pražský rodák Eduard Hanslick se především po přestěhování do Vídně, kde prožil převážnou část svého života, stal – slovy českého muzikologa a estetika Jaroslava Stříteckého – „ničitelem starých předsudků a konstruktérem nových pověr“. Také však „předmětem ojediněle koncentrované nenávisti“. Čím tak zaujal, ale zároveň provokoval autor bezpočtu kritik, esejí a knih o čemsi tak relativně okrajovém, jako je klasická hudba? Odpovědi je třeba hledat v jeho barvitém životopise.

„Když pařížský kritik Henri Collet napsal v roce 1920 článek Pět Rusů, šest Francouzů a pan Satie, měl na mysli kučkisty…“

„Není v tom však třeba hledat nedostatek akademického hudebního a kompozičního školení, ani mýtus o daru jednoduchosti a snadnosti tvoření.“

„Výsledkem tříleté tvůrčí práce je díky vzácné jednotě námětu a hudby jedna z nejkrásnějších a nejsilnějších oper, které ve dvacátém století vznikly.“

Předposlední lednový den roku 1963, před šedesáti lety, se uzavřel život skladatele, jehož tvorba dost přesně odpovídá našim představám o meziválečné francouzské kultuře. Francis Poulenc psal hudbu elegantní a melodickou, neoklasickou, do určité míry avantgardní, ale ne příliš provokativní, v poválečných letech pak už v očích tehdejší avantgardy hudbu obracející se spíše k minulosti. Sedmého dne stejného měsíce, kdy zemřel, oslavil čtyřiašedesáté narozeniny.

"Zlobivý Leo neuspěl na gymnáziu a byl vyslán do Německa, aby se  vyučil zahradníkem. Ani v tom neviděl budoucnost. Vrací se do Brna, pokouší se získat výuční list v oboru strojní zámečnictví. Jakmile je to však možné, statuje v divadle."

"Přece jen mu ale úspěch spadl do klína jiným způsobem. Odlišnými cestami. Vedly jej po berlínském intermezzu do Vratislavi, odkud se vydal na hostování v Londýně, aby mu poté začala k nohám padat Vídeň." 

"Jeho úspěch ve světě byl opravdu fenomenální. Znal se s Mahlerem i s Toscaninim; ulice po něm pojmenovali ve Vídni i v Mnichově; od roku 2013 má bustu rovněž ve foyer Mahenova divadla v Brně."

Kým jiným vkročit v rámci cyklu o našich zapomenutých krajanech do roku 2023 než letošním „oslavencem“? Vždyť 18. srpna uplyne rovných sto padesát let od narození muže, který  –  být tu teď s námi  –  by nesporně uměl oslavu pořádně roztočit. Leo Slezak totiž prý měřil bez pěti centimetrů dva metry a vážil skoro sto padesát kilogramů… Bodejť by z tak mohutného těla nevycházel na jevišti mohutný hlas. Hrdinný tenor, který však podle dobových svědků, ale koneckonců i  na hrstce dochovaných nahrávek, předváděl zvládnutí hladivých pianissim.

„Nejen po mém soudu šlo o jeden z nejlepších Novoročních koncertů z Vídně, jaký jsme kdy na obrazovkách ČT 2 viděli.“

„Dirigent Franz Welser-Moest opakovaně připomínal, že za náplň tohoto matiné vlastně vděčí covidu.“

„Finální výběr pro první den nového roku sestával takřka kompletně ze skladeb, které při této příležitosti dosud nikdy nezazněly.“

Nedá moc práce uhodnout, na čem z názvu tohoto článku ulpí čtenářčino či čtenářovo oko nejdříve. V jakém ohrožení? Co mohlo komusi tak respektovanému, jako jsou Vídeňští filharmonikové, 1. ledna 2023 hrozit? Co mělo poškodit kulturní – a navíc široce sledovanou – akci, jako je jejich Novoroční koncert z Vídně?

„Jak dirigent Juanjo Mena, tak mezzosopranistka Clara Mouriz či kytarista Pablo Sáinz-Villegas přicestují do Prahy sice z různých míst na planetě, ale se španělským pasem v kapse.“

„Pro svoji pražskou premiéru si Clara Mouriz zvolila exotickou lahůdku – zazní tři z Pěti černošských písní katalánského skladatele jménem Xavier Montsalvatge.“

„Aranjuezský koncert Joaquína Rodriga, jímž se ve Dvořákově síni blýskne kytarista Pablo Sáinz-Villegas, je opředen řadou mýtů, které poťouchlý skladatel veřejně nerozporoval.“

Hned úvodem je nutno uvést na pravou míru název článku. Takřka čtyřmetrová bronzová socha jednorožce, která se – coby pozvánka na pražskou výstavu nazvanou Enigma – nachází na Alšově nábřeží, rozlehlé budově Rudolfina rozhodně nevévodí. Sídlo České filharmonie nejenže není v jejím stínu; ve skutečnosti je tomu právě naopak. Lesklý jednorožec našel své neokázalé místo naproti zadnímu nároží stavby, s výhledem na protilehlou Pražskou konzervatoř. Přesto jej však s Novoročními koncerty České filharmonie 2023 ve Dvořákově síni cosi symbolicky spojuje.

„Ještě předtím se seznámil s Gustavem Mahlerem. Pro rodáka z Kaliště ovšem tento kontakt představoval nezměrné trauma v citlivém věku.“

„Prožil ve Vídni jak závěr blyštivé Belle époque, tak první světovou válku i následný rozpad císařství a zemřel 4. ledna 1924 v necelých dvaasedmdesáti letech.“

„Alfredovi narostla křídla a vrhl se do víru vyšší společnosti. Uměl zahrát – manýristicky, ale roztomile, v originále nebo ve vlastní transkripci – takřka cokoli.“

Když manželé Moritz Grünfeld, pocházející z Kolína, a jeho žena Regina, narozená v Oseku, zplodili v Praze postupně osm dětí, nemohli tušit, že hned polovina z nich bude tak či onak spjata s klasickou hudbou. Kromě uznávaného violoncellisty Heinricha, ročník 1855, či o rok mladšího Siegmunda, korepetitora ve vídeňské Hofoper, předchůdkyni Státní opery, anebo nejmladšího Ludwiga, zaměstnance vydavatelství Deutsche Grammophon, to byl nejznámější z nich. Klavírista, skladatel a miláček vyšší vídeňské společnosti Alfred Grünfeld.

„Myslel jsem, že natočím film o slavném houslistovi a zajímavém člověku, ale ve výsledku je především poctou manželství, říká režisér Patrik B. Ulrich.“

„Televizní štáb vyrazil s Hudečkem do míst jeho dětství a raného mládí; pracoval také s archivními záběry.“

„Použije-li v dokumentu někdo takzvaně velká slova, je to houslistova žena Eva; jako herečka se ale na kameru umí vyhnout patosu.“

Na kalendáři byl pátek, 23. září 2022, když do posledního místa zaplněný velký sál Nové scény Národního divadla v Praze vstal a – pro tentokrát nikoli v duchu módního návyku, ale opravdu srdečně – zahrnul ovacemi zbrusu nový televizní dokument režiséra Patrika B. Ulricha. Pod názvem „Múzy Václava Hudečka“ nejenže mapuje sedm dekád života, ale i neuvěřitelných pětapadesát let na pódiích čelného českého virtuosa.

„Pocházel z valonského Liége, neboli Lutychu. A to nebyla v Paříži v té době žádná výhoda. Spíše naopak.“ 

„I na základě pouhého tuctu hlavních varhanních děl je dnes považován za největšího varhanního skladatele po Bachovi.“

 „Za klíčový moment ve svém hudebním životě považoval Louis Vierne den, kdy jako chlapec slyšel poprvé hrát v chrámu sv. Klotyldy v té době šedesátiletého Césara Francka.“

César Franck byl přes třicet let varhaníkem v novogotickém pařížském kostele sv. Klotyldy, dvě desetiletí profesorem varhanní hry a improvizace na konzervatoři a až na konci života plně uznaným skladatelem. Je autorem skvělé varhanní hudby, ale také velkých duchovních děl, několika zdařilých komorních skladeb a jedné jediné, zato velmi oblíbené symfonie. Narodil se 10. prosince 1822, před dvěma sty lety, v Liége. Byl Belgičan – a žil v Paříži. Ne zcela ideální kombinace…

„Premiéra opery Nabucco, uskutečněná na této scéně 9. března 1842, byla Verdiho prvním velkým úspěchem.“

„Spolu s Rossinim, Bellinim a Donizettim, jejichž sochy jsou, podobně jako jeho, ve vstupním foyeru, a spolu s Puccinim, jehož busta je na prvním balkoně, patří Verdi k základním autorům repertoáru La Scaly.“

„Sezóna 2022/2023 má v plánu celkem čtrnáct operních titulů, z nichž jedním je Dvořákova Rusalka v hudebním nastudování Tomáše Hanuse.“

Riccardo Chailly diriguje dnes večer v milánském divadle Teatro alla Scala Musorgského Borise Godunova s Ildarem Abdrazakovem v titulní roli. Nová produkce režiséra Kaspera Holtena není ale pouhou běžnou premiérou. Jako každoročně 7. prosince jde o oficiální zahájení sezóny v La Scale. Datum není vybráno náhodně – svátek má katolický světec Sant'Ambrogio, sv. Ambrož, ve 4. století milánský biskup a dodnes patron města.

„Program představil dalšího Maďara, pro změnu coby sólistu. Byl jím Hamarův mladší krajan, klavírista József Balog.“

„Bartókův Koncert pro klavír a orchestr E dur byl dárkem čtyřiašedesátiletého skladatele jeho výrazně mladší ženě, klavíristce Dittě Pásztory.“

„Moravská filharmonie Olomouc se svého úkolu zhostila, myslím, víc než dobře. S šéfdirigentem si rozumí, vyhoví mu, mezi ním a orchestrem přeskočila pozitivní jiskra.“

Zajímavým souběhem své práce a svého soukromí se koncem října ujal taktovky nový šéfdirigent Moravské filharmonie Olomouc, Budapešťan Zsolt Hamar. Hned poté, co oslavil své čtyřiapadesátiny, uchopil taktovku při dvou inauguračních koncertech, věnovaných připomínce vzniku samostatného Československého státu. (Ponechme stranou poťouchlý paradox, že přitom jeho rodné Maďarsko tehdy přišlo o kus území v náš prospěch; netřeba zdůrazňovat, že Zsolt Hamar – coby rozumný Evropan dneška – je nad dávné rozmíšky povznesen.) Uplynulo několik týdnů a Hamar, který doma stíhá i vyučovat a vést mezinárodní dirigentské kurzy, se do Olomouce vrátil. Opět ke dvěma vystoupením, tentokrát ovšem ukotveným v rámci symfonických cyklů, prolínajících se celou koncertní sezónou. Proběhly 1. a 2. prosince 2022.

„Poplatkový ráj pro Straussovy nakladatele skončil a teď ho můžeme hrát zadarmo. To je velká změna, ale muselo se změnit i něco jiného, totiž všeobecný vztah k tomuto autorovi.“

„Strauss to nemyslel tak docela vážně: měl smysl pro humor a publikum chtěl ohromit i pobavit.“

„To je má jediná výhrada k jinak povedené inscenaci Salome, vysoce stylizované ve své krvavosti a zvrácenosti.“

Richard Strauss vstal z mrtvých. Najednou je ho všude plno. Jeho Alpskou symfonií loni končil sezónu SOČR, Česká filharmonie s ní letošní sezónu otevřela. Ve Filharmonii Hradec Králové hřměl Zarathustra, ve Státní opeře v Praze chystají Růžového kavalíra, na YouTube byla zavěšena nová Elektra z Ženevy, Clevelandský orchestr přivezl na Dvořákovu Prahu čistě jen straussovský program a v pařížské Bastille mají novou inscenaci Salome. O ní později… Kde se vzal takový náhlý kolektivní nárůst zájmu o pozdního romantika u evropských dramaturgů?

„Při kůru valtického kostela svatého Augustina vznikl pěvecký sbor, do něhož byl mladičký Sperger přijat, což mu kromě zpívání umožnilo proniknout do tajů hudební teorie a hry na varhany.“

„Jeho druhý vídeňský pobyt se odvíjel ve znamení nekonečného rozesílání skladeb pro sólový kontrabas a orchestr, které dedikoval, komu mohl. Marně.“

„Když byl úplně na dně, přišel dopis z Ludwigslustu. Místní hrabě mu poskytl pěkný plat a nechal vyrobit kvalitní nástroj ve Vídni.“

Při všech výhradách k tomu, jak s klasickou hudbou zachází naše doba, jejímž heslem je legendární Postmanovo „ubavit se k smrti“, se většině umělců z této oblasti daří, inu, alespoň přiměřeně. Jak známo, v minulosti na tom byli i ti dobově nejlepší často bídně. Bývalo zvykem plodit víc dětí než dnes a sociální zabezpečení v nemoci nebo ve stáří neexistovalo. Za jeden z mnoha příkladů slouží potulný život vynikajícího kontrabasisty a pilného skladatele, jakým byl valtický rodák Johannes Matthias Sperger.

„Byl to v roce 1978 ojedinělý počin, kdy vyučující z celé republiky dokázali prosadit záměr vytvořit soutěž varhanního oboru.“

„Ke spolupráci byl přizván od roku 1986 i Petr Eben a připravil pro varhaníky milý dárek – zkomponoval tři miniatury.“

„Své soutěžící přijeli povzbudit přátelé i jejich vyučující a z hloučků o přestávkách bylo slyšet názory na výkony ‚těch svých‘ a ‚těch druhých‘ a ‚jasných favoritů‘.“

V Opavě se od 23. do 29. října konal jedenadvacátý ročník Mezinárodní varhanní soutěže Petra Ebena. Letos tak uplynulo čtyřiačtyřicet roků od jejího vzniku. Jsou to dvě generace varhaníků, kteří se umístili na mnoha mezinárodních soutěžích a dnes jsou známými koncertními umělci a vyučujícími na konzervatořích či vysokých školách, a to nejen v Evropě.

„Pro Vídeňské filharmoniky je – spolu s červnovým Koncertem letní noci ze Schönbrunnu – jedním ze dvou nejostřeji sledovaných počinů každé sezóny.“

„Jak tráví nynější, poměrně neklidný čas rakouský dirigent Franz Welser-Möst, který pozdvihne na Nový rok taktovku potřetí během uplynulého tuctu let?“

„Během této sezóny se Jakubu Hrůšovi s jeho třinácti koncerty v čele Vídeňských filharmoniků nevyrovnají ani Riccardo Muti, Daniel Barenboim, Andris Nelsons či Christian Thielemann.“

Pokud by se našel mezi žurnalisty neználek, pověstný kandrdas, který by se v propagačním oddělení Vídeňských filharmoniků zeptal, zda orchestr opět odehraje svůj Novoroční koncert, dostal by udivenou odpověď ve stylu: „Matiné? Jak by ne!“ Vždyť toto defilé valčíků, polek či kvapíků, okořeněné o předehry z operet, se už dávno stalo v metropoli na Dunaji, ale díky televizním a rozhlasovým přenosům i ve světě, tradicí. Zdánlivě zahájenou před třiaosmdesáti lety, v počátcích druhé světové války. I když určit přesný počátek není úplně jednoduché.