V neděli 27. srpna 2023 oslavil 75. narozeniny germanista, dramaturg, hudební manažer, publicista a spisovatel PhDr. Antonín Pešek. Jako většina velkých osobností prožil současně více úspěšných profesních životů a jeho vědomosti nejen o kultuře a historii jsou vskutku renesanční. Do české hudební kultury přispěl zejména prací pro Českou filharmonii, Pražský filharmonický sbor a Pražský komorní sbor.

Antonín Pešek v rozhovoru s Josefem Pančíkem na setkání členů Pražského komorního sboru v květnu roku 2022 v restauraci U růžového sadu.

Zálibu v hudbě zdědil Antonín Pešek po otci, trumpetistovi tanečního orchestru. V letech 1963-69 tak studoval klavír u známé profesorky Arnoštky (Erny) Grünfeldové, mezi jejíž žáky patřil mimo jiné i Ivan Moravec. Nicméně vystudoval germanistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (1966-71), kde posléze i vyučoval dějiny německé literatury (1972-77). Po odchodu z politických důvodů se na fakultu mohl vrátit až v letech 1992-2010.

V roce 1977 tak začíná v životě Antonína Peška další profesní kariéra, tentokrát hudebního manažera, pod kterou je v hudebním světě nejznámější a která pokračuje fakticky až dodnes. V tomto roce se stává tajemníkem Pražského filharmonického sboru. Zde, v rozporu s tím, jak je tato funkce vnímána dnes, dokázal prosadit sbor ve větší míře do zahraničí, i když se tato koncepční práce často naplnila až po jeho odchodu do funkce dramaturga České filharmonie v roce 1981. Především šlo o rozšíření kontaktů v Itálii. Sbor už tam pravidelně vystupoval v prestižní opeře La Scala, v římské Akademii Santa Cecilia (málo se ví, že tehdejší sbormistr PFS Josef Veselka byl šéfem sboru i zde) nebo na festivalu v Perugii. Pešek však italské koncerty rozšířil o pravidelné hostování v Rimini, Turíně, Palermu, Neapoli (Teatro di San Carlo) a především získal pro PFS pozici rezidenčního sboru na Rossiniho operním festivalu v Pesaru, kam sbor zajížděl v letech 1983-1992. Rozšířil i možnosti účinkování sboru v Německu (lipský Gewandhaus, Stuttgart), ve Vídni (Musikverein) a opět na prestižních festivalech (Salcburk, Villach, Paříž, Lyon). Pro tuto manažerskou práci byl i výborně jazykově vybaven, kromě němčiny hovořil také anglicky, italsky a španělsky.

V roce 1981 se stává dramaturgem České filharmonie po Vladimíru Šeflovi, byl tak například následovníkem Ivana Medka nebo předchůdcem Jaroslava Smolky. V této další etapě svého života dokázal prosadit proti oficiální normalizační kulturní politice řadu koncertů duchovní hudby (nezapomínejme, že šlo o dobu, kdy i Dvořákova Stabat Mater nebo Mozartovo Rekviem znamenaly přinejmenším zdvižené obočí kulturních dohlížitelů). V éře Václava Neumanna se mu podařilo udržet u filharmonie stávající hostující dirigenty (Sawallisch, Slatkin, Rožděstvenskij) a rozšířit hosty o další velká jména (mimo jiné Byčkov, Masur, Sinopoli, Salonen, Marriner, Albrecht, Mackerras a další). Roku 1987 Antonín Pešek obdržel Mozartovu medaili za dlouholetou práci v oblasti dramaturgie a hudebního managementu.

V turbulentním roce 1990 z České filharmonie odchází, aby se stal ředitelem Stuttgarter Kammerorchester, jehož výjezdní možnosti opět zásadně zvětšil. V letech jeho působení, tedy 1990-1996, tak orchestr opakovaně navštívil Spojené státy, Japonsko a Jižní Ameriku a také účinkoval na festivalech v Berlíně, Monte Carlu a Jeruzalémě. Peškův přínos pro Stuttgartský komorní orchestr tkvěl i v uskutečnění několika světových premiér soudobých skladatelů: Philipa Glasse, Pēterise Vaskse nebo Giji Kančeliho.

Pravděpodobně nejodvážnější a z hlediska angažovaných pěvců i nejodpovědnější etapu svého života začal Antonín Pešek v roce 1990, kdy založil a zároveň umělecky a manažersky vedl až do roku 2010 těleso, které se 19 let udrželo v profesionálním hudebním životě bez jediné koruny z veřejných peněz. Jednalo se o Pražský komorní sbor. Jeho základ tvořili vybraní zpěváci Pražského filharmonického sboru, kteří byli postupně doplňováni dalšími kolegy z rozpuštěných těles Pražského mužského sboru nebo Pěveckého sboru Československého (respektive Českého) rozhlasu. Jádro tvořilo 27 stálých zpěváků, nicméně těleso dokázalo uživit díky Peškovým manažerským schopnostem až 50 dalších spolupracujících kolegů. Během těchto let uskutečnil sbor přes 300 zájezdů. Pešek i díky svému hudebnímu vzdělání dokázal poznat kvalitní umělce, jak to už předvedl za svého působení v České filharmonii. K PKS tak přivedl špičkové nejen tuzemské, ale i zahraniční sbormistry. Hlavním sbormistrem tělesa byl v letech 1991-2006 Josef Pančík, ovšem objem práce byl takový, že u tělesa působili další renomovaní sbormistři, především Lubomír Mátl a Pavel Kühn, později i Jaroslav Brych (od roku 2006 hlavní sbormistr), Miriam Němcová, Roman Válek, Robert Hugo, a další. Pravidelná spolupráce se slavnými zahraničními sbormistry, zejména na koncertech a cappella, přinášela potom sboru umělecké sebevědomí. Jednalo se o Romana Gandolfiho (mimo jiné sbormistra milánské La Scaly), Erica Ericsona, Helmutha Rillinga, Friedera Berniuse nebo Rolfa Becka. Díky přátelství Antonína Peška s Albertem Zeddou, dirigentem a šéfem Rossiniho festivalu v Pesaru, se podařilo po odchodu Pražského filharmonického sboru převzít v roce 1993 rezidenturu pro Pražský komorní sbor, a to až do roku 2010. Peškem vytvořená česká stopa na jednom z nejprestižnějších operních festivalů trvala tedy celých 28 let. Dalším významným festivalem byl operní festival v Irsku ve Wexfordu, kam jako rezidenční sbor zajíždělo těleso v letech 1995-2010, nebo Mozart festival de La Coruña (2004-2008). Kromě zájezdů téměř po celé Evropě a Japonsku se sbor dostal i do exotičtějších do zemí: třikrát do Austrálie, dále do Macaa, Brazílie, šestkrát do Izraele, třikrát byl i rezidenčním sborem na festivalu Al-Bustan v Bejrútu. Výčet slavných dirigentů, orchestrů a pěvců, se kterými Pražský komorní sbor díky Peškovi spolupracoval, lze najít v internetovém Českém hudebním slovníku.

Na zájezdech Pražského komorního sboru dr. Pešek nikdy nelitoval energie a organizoval ve volných dnech i výlety, které dokázal vzhledem ke svým širokým znalostem zasvěceně komentovat – ať už se jednalo o celodenní prohlídku Ria de Janeiro, výlet do údolí Bikáa v Libanonu nebo na zámek Neuschwanstein. Přitom nešlo jen o kunsthistorii, ale třeba i o fotbal, kdy v bazilice Maria del Pilar například diskutoval s basovou skupinou sboru o tom, že fotbalový klub Real Zaragoza nemá jediného zahraničního hráče (pro jistotu dodejme, že se diskuse odehrála v roce 1997, kdy tomu tak opravdu bylo).

Po roce 2010 se dr. Pešek zabývá už jen příležitostnými akcemi, zejména jde o organizaci zájezdů orchestrů do zemí Latinské Ameriky, a především se věnuje psaní. Už v roce 2010 vydal knihu Tristan a Isolda, příběh jednoho kulturního námětu (2. vydání v roce 2015), momentálně se věnuje přípravě monografie dějin německé kultury a zabývá se postavením mešního ordinaria v průběhu staletí. Zatím bohužel odolává prosbám přátel, aby sepsal své vzpomínky. Pokud se tak nestane, bude to pro českou hudební veřejnost škoda. Když totiž vypráví, jak musel v Pesaru přemlouvat Josefa Veselku, aby slíbil Albertu Zeddovi účast Pražského filharmonického sboru na festivalu od roku 1983, nebo jak prožíval s Václavem Neumannem a Českou filharmonií dobu okolo revoluce roku 1989, lze tušit, jaký by to byl báječný počin. Přejme tedy dr. Peškovi do dalších let ještě mnoho plodné publicistické práce.

Jiří Hannsmann

———

Zdroje: Slovníkové heslo v Českém hudebním slovníku (autor Jan Pirner), osobní vzpomínky

Foto: Eva Zbytovská, Tomáš Jindra