„Došlo mi, že nejlepší způsob, jak pochopit Janáčka, je začít ho hrát.“

„Jestli si hodně lidí myslí, že druhé housle mají vždycky lehčí part než ty první, tak se nepěkně pletou.“

„V té chvíli mi taktovka připadala jako kouzelná hůlka Harryho Pottera, která svou magií působila jen čirou radost ze hry a z úchvatného souzvuku flétny a smyčců…“

Víte, jaké hudební akce jsou nejlepší? Takové, ke kterým se musíte neustále vracet, a ze kterých cítíte příjemné rozechvění ještě hodně dlouho po jejich skončení. Letošní Novoměstské Slunohraní (jubilejní desáté, které proběhlo od 3. do 8. července 2022) takové každopádně bylo.

Přitom když jsem si poprvé pořádně prohlédla noty do orchestru, říkala jsem si, že tentokrát asi nikam nepojedu… Kompletní Janáčkova Suita pro smyčce a Vivaldiho Koncert C-dur pro sopraninovou flétnu a smyčcový orchestr za pět dní?! Tohle snad musí být nějaký omyl! Zažila jsem s houslemi leccos, ale tohle? Copak Vivaldi, v tom je aspoň kus neúprosné barokní logiky. Ale ten Janáček… Tohle prostě nedám.

Ano, přiznávám, přišlo mi to nemožné, těžké… A jestli si hodně lidí myslí, že druhé housle mají vždycky lehčí part než ty první, tak se nepěkně pletou. Tady byl rozdíl v náročnosti minimální… A tak, když jsem se přece jen rozhodla dorazit, byla jsem nervózní, a – nebojím se to přiznat – dokonce jsem měla i trochu strach.

Když jsem ale přijela a přivítala se s těmi báječnými lidmi, které jsem poznala loni při covidem poznamenaném devátém-a-půltém ročníku, byly tyhle pocity ty tam, stejně jako myšlenky na nepatřičnost kvůli tomu, že jsem suverénně nejmladší a některým spoluhráčům bych mohla být klidně dcerou, ba dokonce i vnučkou… A když jsme se pokusili Suitu poprvé zahrát jako celý orchestr, přestala jsem se bát úplně: Nejsem tu přece sama za sebe, jsme tady jako jeden tým! Báječné zjištění, jak skvěle dokážeme chybovat bez rozdílu věku, a ještě se tomu společně zasmát…

Těch pět dní uteklo jako voda. Zažívali jsme zkoušky plné poctivé práce, ale i vtipných okamžiků, relativně jednoduché, ale i ty těžší pasáže se hrály stále snadněji a zdály se být pochopitelnější. Došlo mi, že nejlepší způsob, jak pochopit Janáčka, je začít ho hrát. Vrhnout se do toho po hlavě a nepřestat, dokud to doopravdy nezačne dávat smysl. A pak je to dokonce i zábava.

Vivaldiho koncert, to byla čirá radost už od samého začátku, ale na první společné zkoušce s flétnistkou Michaelou Koudelkovou se ještě znásobila. Sledovat tuhle úžasnou mladou dámu při hře, a ještě navíc ji doprovázet, být členkou orchestru, který s ní vystupuje na jednom pódiu, to byla zkušenost opravdu hodná zapamatování. Od první chvíle mě uchvátila nejen tím, jak dokonale a s jakou lehkostí ovládá svůj nástroj, ale hlavně svým úžasně skromným a milým vystupováním.

V pátek, v den závěrečného koncertu, jsem se na naše velké finále už i těšila. Pravda, troška strachu tam možná byla, ale na poslední zkoušce znělo všechno skvěle, takže jsem zahnala nezdravou trému i myšlenky na to, co může následovat, když se zkouška povede, a rozhodla jsem se užít si ten večer naplno.

Vinou nemoci jednoho ze členů Moyzesova kvarteta se muselo sáhnout ke změně v programu, a tak namísto Mendelssohnova smyčcového oktetu zazněly Janáčkovy Listy důvěrné v podání Janáčkova kvarteta. A pak, po přestávce, už byla řada na nás, Letním orchestru, ve kterém se mísila lehká nervozita s příjemným těšením se. Ale pak tu byl ještě jeden pocit, mnohem prozaičtější a zároveň mnohem přízemnější, než všechny ostatní – byla nám zima. Ten večer byl jak naschvál snad nejchladnější z celého týdne. Na nádvoří Horácké galerie byl průvan a my se s drahými nástroji ve zkřehlých rukách tiše obávali, co s námi udělá chladno v pizzicatu ve druhé větě Vivaldiho koncertu. Jindy reflektory na pódiu hřejí, občas až nepříjemně, ale tentokrát to nějak nebylo znát…

Pak ale nastoupili slečna Koudelková a pan profesor Richard Kružík. Krátký potlesk publika z velké části schouleného v dekách (to se někdo má!), poklepávání smyčců o notové pulty, elegantní úklona… Pak se náš milý dirigent otočil k nám a myšlenky na chlad byly zapomenuty. Zůstala jen slavnostní atmosféra toho jedinečného okamžiku a hluboké soustředění, ze kterého jsme začali hrát. A v té chvíli mi taktovka připadala jako kouzelná hůlka Harryho Pottera, která svou magií působila jen čirou radost ze hry a z úchvatného souzvuku flétny a smyčců… Vivaldiho koncert skončil, jeho místo na našich pultech zaujala Janáčkova Suita. Teď už jsem neměla strach, protože jsem si za ten týden stihla zažít, že náš Letní orchestr dokáže všechno! A dokázal i toho večera, kdy jsme po bouřlivém potlesku publika hráli na dobrou noc jako přídavek kratičkou, ale krásnou třetí větu…

Když se ohlédnu, připadá mi to celé jako sen. Co se zdálo nemožné, jsme zvládli za necelý týden! Byl večer osmého července a já jsem, oslněna reflektory, stála na pódiu s houslemi v ruce, a kolem mě stejní hudební nadšenci, jako jsem já sama. Lidé, kteří mi rozumějí. Lidé, kteří milují hudbu natolik, že jsou schopni věnovat jí celé dlouhé hodiny svého volného času…

Dlouho jsme tam tahle bok po boku stáli bez ohledu na chlad. A když jsme rozzáření sestupovali z pódia, zdálo se, že ten večer (i týden) skončil až příliš rychle… Ale ty krásné, radostné vzpomínky na kouzelný desátý ročník Slunohraní nám už nikdo nevezme…

Miriam Kašparová, 14 let

————

Letní setkání pro hráče na smyčcové nástroje nesoucí název Slunohraní se koná v Novém Městě na Moravě. Jeho pořadatelem je Komorní hudba dnes, z.s.

Foto: Lukáš Král