Stanislav Macura (6.3.1946–26.5.2022) patřil mezi několik výrazných dirigentských osobností, které spatřily světlo světa krátce po druhé světové válce a do českého hudebního života vstoupily v sedmdesátých letech minulého století. Začal se brzy objevovat u pultu předních orchestrů. Posluchačům i kritice imponovalo nejen jeho přesné a čitelné gesto, ale především porozumění a náročnost, s jakými přistupoval ke každému dirigentskému úkolu. Výsledkem byly koncerty, kterým Macura vtiskl typické, originální rysy své umělecké osobnosti a na kterých obecenstvo zaujal projevem naplněným hloubkou a silou výrazu.

Takové byly Macurovy kreace Brucknerových symfonií či provedení řady velkých oratorních a kantátových děl světového repertoáru, jak je měli možnost sledovat návštěvníci Podzimního festivalu duchovní hudby v Olomouci. V čele tohoto festivalu stál jako spoluzakladatel plných patnáct let (1994 – 2008), podílel se na jeho dramaturgii a byl jeho rezidenčním dirigentem. Právě díky jeho inspirativnímu působení získal festival značný kredit na hudební mapě České republiky.

Pro Macurovu dráhu byly klíčové úspěchy na soutěžním poli: stal se laureátem renomovaných světových dirigentských soutěží ve francouzském Besançonu (1973) a o dva roky později Karajanovy soutěže v tehdejším Západním Berlíně. To byla legitimace, která mu otevírala cesty k hostování u pultu orchestrů nejen České republice, ale i v zahraničí. Představil se na řadě festivalů, mimo jiné na Bratislavských hudebních slavnostech, v Aténách, Vídni, Istanbulu, Varšavě a samozřejmě také v Praze. Nechyběly ani zájezdy a turné do Japonska. Několik sezón působil jako šéf Symfonického orchestru rozhlasu a televize ve slovinské Lublani, s nímž účinkoval také na Pražském jaru. Bohatá umělecká kariéra Stanislava Macury obsáhla téměř tisíc koncertů, podílel se na realizaci více než stovky rozhlasových nahrávek, absolvoval desítky televizních přenosů a během svého aktivního působení nastudoval a uvedl veřejně kolem sedmi stovek hudebních skladeb.

Přes široký mezinárodní záběr a četná pohostinská vystoupení v České republice zůstával Macura věrný především univerzitní metropoli Moravy – městu Olomouci. V tomto historickém centru duchovní kultury působil v letech 1986 – 1991 jako šéfdirigent Moravské filharmonie a dvě sezóny rovněž jako šéf Moravského divadla, kde pod jeho vedením vznikly mimo jiné inscenace Dvořákovy Rusalky, Weberova Čarostřelce nebo Verdiho Aidy. Pak již hlavní pozornost věnoval až do roku 2008 Podzimnímu festivalu duchovní hudby.

Je trochu paradoxem Macurovy dirigentské dráhy, že – aniž jej k tomu vedly akutní zdravotní problémy – brzy po dovršení šedesáti let svého života odložil definitivně dirigentskou taktovku. Obecenstvo a český hudební život tak předčasně ztratily možnost se setkávat s originální dirigentskou osobností, která přinášela české hudební sféře špičkové interpretační zážitky.

V souvislosti s tímto pozoruhodným umělcem mně vytanou na mysli dvě neobyčejně živé vzpomínky. První se týká pohostinského vystoupení Stanislava Macury s Komorní filharmonií Pardubice, kdy v lednu 2005 mimo jiné nastudoval úspěšné dílo Václava Trojana Sinfoniettu armoniosu a poté v dokonale vycizelovaném tvaru a výrazové intenzitě přednesl Mozartovu vrcholnou Symfonii Es dur č. 39. Druhý můj zážitek je ještě staršího data a nikdy se mně nevymazal z paměti: bylo to Macurovo vystoupení s Pražskými symfoniky FOK ve Smetanově síni. Pamatuji si i datum 10. ledna 1978, kdy pod jeho taktovkou zaznělo jedno z mimořádných děl české hudby meziválečného období – Křížová cesta, variace o čtrnácti zastaveních od Otakara Ostrčila. Tehdy sotva dvaatřicetiletý umělec dokázal tlumočit tuto tragickou kompozici, jednu z myšlenkově nejhlubších skladeb, s maximálním pochopením pro všelidsky platné motto díla: vždy bude na světě lidská bolest a vždy se s ní člověk bude muset vyrovnávat, až dospěje k smírnému pohledu, neboť zoufalství a beznaděj není řešení. Ostrčilův tvůrčí čin nalezl tehdy ve Stanislavu Macurovi zcela mimořádného interpreta.

Ludvík Kašpárek

Foto: archiv autora