Jeden z nejstarších a nejprestižnějších hudebních festivalů v Evropě, Pražské jaro, poprvé od svého vzniku v roce 1946 prožívá zásah vyšší moci. Dlouho a složitě předem vyjednávané koncerty zahraničních orchestrů a světových sólistů se nemohou uskutečnit. Je ale sympatické, že organizátoři před pandemií nekapitulovali a rozhodli se letošní speciální ročník přesto uskutečnit v podobě živě přenášených koncertů, i když z prázdných koncertních síní v Praze a z jedné brněnské. Exkluzívní sólový recitál, v němž vystoupí kanadský houslista James Ehnes, pak bude 24. května přenášen z Floridy v USA, kde nyní žije. Přinášíme svědectví o jeho dětství a studiu. 

Výkony sympatického a skromně působícího umělce jsou kritiky po celém světě hodnoceny v superlativech, ostatně bylo tomu tak i na Pražském jaru 2015. Vyznačují se spojením technické dokonalosti s oduševnělostí, vkládanou do každé noty. James Ehnes bude hrát opět na nástroj Stradivari zvaný „Marsick“ z roku 1705. Na programu je druhá a třetí partita pro sólové housle J. S. Bacha a druhá ze sonát Eugéna Ysaÿe. „Takoví jako on se rodí jednou za sto let.“, řekl o Ehnesovi prominentní Heifetzův žák Erick Friedman. Díky české stopě v Ehnesově mladém vývoji máme však také možnost se dozvědět, co dostal umělec do vínku v době svého formování.

„Ehnesovo jméno může být spojováno s pojmem zázračného dítěte. Přesto se s ním úplně neztotožňuje. James Ehnes je ve svém osobním vystupování přirozený houslista, hudebník, člověk. Byl svůj už jako desetiletý chlapec, nechtěl hrát jen rychle, chtěl hudbě rozumět. Je mnoho zázračných dětí, na kterých se podepsalo enormní pracovní vypětí, nekonečné cvičení, ztráta dětství pod vlivem rodičovských ambicí“, říká Jaroslav Šonský. Tento český houslista žijící ve Švédsku se s Jamesem Ehnesem a jeho (bohužel nedávno zesnulým) otcem, vyučujícím trubku, setkával na stejné hudební univerzitě v kanadském Brandonu, kde také vyučoval. Z doby, kdy se Ehnesův dětský talent formoval, mu zůstalo mnoho dojmů a jistota, že vztah otec – syn zde zapůsobil zcela mimořádnou pozitivní silou. Vždy mu také vyvstanou na mysli dvě další jména slavných houslistů.

Slavík – Paganini – Ehnes

Z hudební historie je známé setkání českého houslového génia Josefa Slavíka a superhvězdy Nicoly Paganiniho ve Vídni. Paganini, jak známo, své skladby nepublikoval. Jeden z koncertů navštívil tehdy třiadvacetiletý Slavík a vyslechl Paganiniho slavnou La Campanellu. Skladbu si pak okamžitě zapsal, nacvičil, během několika dní Paganiniho ve Vídni navštívil a udivenému mistrovi přednesl. Paganini Slavíka objal a pronesl větu, kterou můžeme číst na Slavíkově hrobě na Vyšehradě: „Le monde tremble quand vous jouez“ – Celý svět se třese, když vy hrajete. Ve Vídni se tito dva mistři sblížili, o setkáních píše Slavík rodičům domů do Česka. Paganini si mu stěžoval na své mládí, kdy ho dřel nemilosrdný otec, aby mohl na něm vydělávat peníze. Proto býval celý život Paganini tak často nemocen. Ratibor Budiš v knize Housle v proměnách staletí píše: „Zatímco Paganini ve svém dětství velice trpěl, Slavík byl zahrnut otcovskou láskou“ – a to Paganini zřejmě rozpoznal.

Když tato příhoda zmíněná Jaroslavem Šonským doputovala nedávno do Ehnesovy mailové schránky, odpověď přišla hned: „Vzpomínky na minulost a vztah s mým otcem jsou pro mne požehnáním“. Ve společném plánu bylo při letošním pražskojarním koncertě zajít na Vyšehrad a navštívit Slavíkův hrob s Paganiniho citátem. K tomu kvůli zásahu koronavirové pandemie nedojde, ale snad někdy v budoucnu…

Kanadské začátky

Jamesovo hudební zaujetí se už v dětství projevovalo mnoha způsoby, například i touto maličkostí, která mi utkvěla v paměti, vzpomíná Jaroslav Šonský: „Na škole zkoušel a hrál i univerzitní symfonický orchestr, který tehdy vedl Ingemar Ohlsson, švédský violoncellista vystudovaný v Praze na AMU u profesora Miloše Sádla. I James byl už v jedenácti letech členem orchestru. Jednou na zkoušce, kdy hudební pasáže nefungovaly tak, jak by měly, přerušil Ohlsson zkoušení a požádal malého Jimmyho, aby všem zahrál, jak má pasáž správně vyznít. Starší studenti i dospělí hráči tak od mnohem mladšího Jimmyho dostali lekci, jak má být hráč orchestru na zkoušce připraven.“

„V jedenácti zaujal James okolí svou skromností, vědomím, že je stále se co učit, hledáním možností, jak se dál rozvíjet. Na univerzitě v Brandonu byl hned jako doma. Pianistou, s nímž už tehdy koncertně vystupoval, byl Don Henry, profesor klavíru,“ pokračuje Jaroslav Šonský. „Když spolu zkoušeli, malý James se nesoustředil jen na ´svoje´, ale i na to, co obsahuje part klavírní, i když se svým houslovým partem nebyl zcela ještě seznámen – vlastnost, která není u všech hudebníků běžná. Nešlo tady o to ´doprovázet zázračné dítě´, ale o skutečnou vzájemnou hudební spolupráci, které si už tehdy profesor Henry velice cenil.“

Dnes celosvětově oceňovaný houslista neztratil v osobním vystupování nic ze své chlapecké skromnosti a upřímnosti. Na otázku, zda nějaký koncert podobný tomu chystanému pro Pražské jaro již zažil, odpovídá umělec:

„Před několika lety jsem natáčel živě několik vystoupení pro japonskou televizi, takže to bude podobné. Žádné publikum, ale stejná koncentrace a intenzita jako v koncertním sále. Jsem velice vděčný organizátorům festivalu Pražské jaro, že jsem byl o tento přenos požádán.“

James Ehnes – na Pražském jaru 24. května od 20.00 živě z Floridy na www.festival.cz

autor textu: Martina Fialková s přispěním Jaroslava Šonského

Foto: Pražské jaro, Fb a archiv J. Ehnese, Wikipedia